August 17, 2025

Jak se v Playful děje učení?

Petra Plachá

Learning Experience Lead

Když někomu představuju Playful, ráda říkám, že „učíme děti skrz hraní online her“. To ale není tak úplně pravda. Proces učení je totiž trochu složitější a ne každá zkušenost vede k učení. Hry jsou super, jasně. Ale jenom hraní nám rozvoj nezaručí. Jak to tedy u nás funguje?

Stavíme to na třech věcech:

  1. Dovednosti trénujeme na reálných situacích se zpětnou vazbou. Prezentovat se naučím tím, že budu prezentovat. Týmovou spolupráci zlepším tím, že budu pracovat s týmem.
  1. Postoje a přesvědčení společně budujeme skrze zážitkovou pedagogiku. Každou jednotlivou aktivitu modifikujeme tak, aby nás přiblížila našemu cíli. Žádná správná odpověď při tom není daná a svoje přesvědčení si každý student tvoří sám na základě své zkušenosti / prožitku.
  1. Znalosti rozhodně nejsou těžištěm našich setkání, v každém vzdělávacím mixu ale musí mít svoje místo. Dětem se snažíme prakticky představit užitečné koncepty a poskytnout jim slovník, jakým se o tématech mohou společně bavit. Pomáhá nám k tomu evokace na začátku i reflexe na konci.

Pojďme se na to kouknout podrobněji.

Trénink dovedností

Intuitivní základ samozřejmě stojí na tom, že dovednosti, co využíváte (a třeba i zlepšujete) při hraní počítačových her jsou dost rozmanité a vlastně velmi pěkně korespondují s tím, co chceme děti učit pro 21. století. Týmová spolupráce, efektivní komunikace, sebemotivace, zvládání emocí… Hry obecně jsou solidní prostředí, které v jistém smyslu simulují realitu a dávají možnost v bezpečném prostoru zkoušet. V kombinaci se zpětnou vazbou to tvoří ideální tréninkové podmínky.

Učení se zážitkem

Kámen úrazu u samotného hraní her leží v tom, že to není úplně kontrolovatelné a hlavně samotné učení není vůbec jisté. Vystavení zážitku prostě nestačí. Vzpomeňte si třeba na to, kdy jste naposledy hráli nějakou týmovou hru. Komunikovali jste v týmu? Jasně. Ale zlepšili jste se v tom? To už těžko říct, protože na to by bylo potřeba se po aktivitě zamyslet, jak vlastně komunikace probíhala, jak jste k tomu přistupovali vy samotní a jak to třeba vnímali ostatní. Pak už se z toho dá odnést nějaké to poučení. Vhodné prostředí (jako je hra) je důležitý prvek, ale pokud chceme rozvoj dětí pomocí zážitku malinko systematičtější, chce to nějakou jistotu.

Teorií učení je spoustu a směr, na kterém stavíme my, se jmenuje zážitková pedagogika. Zážitek je mocná věc, a když se správně vytěží, jedná se o jeden z nejefektivnějších prostředků učení, zvlášť když se jedná o postoje a přesvědčení (o kterých se v Playful bavíme často).

Proces, jak vytváříme jednotlivé aktivity / setkání / celé cykly kurzů, pak staví na třech základních prvcích. Záměr, program a reflexe. Průvodce na setkání přichází se záměrem, tomu uzpůsobujeme program a zajistíme k tomu skrz něj vhodný prožitek. Na závěr to společně probereme v refelexi a podíváme se i na to, jak to přenést do reálného života.

Princip je zhruba následující: Představte si, že hrajte hru. Třeba na počítači, deskovku, nebo na hřišti. Hra má nějaký design, nějaká pravidla. A to určí směr, jaké zážitky si ze hry odnesete. Samozřejmě každý ve hře může zažít něco trochu jiného, ale důkladná modifikace programu zajistí, že všichni (nebo aspoň většina) budou mít na konci společné téma k diskuzi. Prožitky se sdílí v cílené reflexi, rozeberou se dojmy ze hry, ale hlavně se průvodce zaměří na původní záměr dané hry. Každá otázka nás pak posouvá blíž k našemu cíli a dostaneme se i k tomu, jak naše závěry přenést od reality.

Koncepty, které nám pomůžou se bavit

Na setkáních se nebojíme otevírat i složitější témata a používat termíny, které třeba děti na první dobrou neznají. Některé koncepty a pojmy se nám totiž můžou hodit pro další setkání, prostě je to potřeba postupně budovat. Model, který k tomu využíváme se jmenuje E-U-R, tedy evokace, uvědomění a reflexe.

Evokace nastává hned na začátku. Dětem pokládáme otázku nebo zorganizujeme krátkou aktivitu, ve které odhalí své prekoncepty (to, co si o tématu momentálně myslí, co už znají). To nám pomůže nastartovat přemýšlení – třeba o novém pojmu, řekněme třeba „motivace“.

V dalším kroku si uvědomíme, o co tedy jde (a třeba napravíme nesprávné prekoncepty). Uvědomění může vypadat různě, použiji příklad pojmu „motivace“. Průvodce může sám říct, jak by pojem definoval on, můžeme si nasdílet reálné příklady a příběhy, kdy jsme byli motivovaní a kdy ne, nebo třeba sami ve hře zažijeme, jak taková naše „motivace“ vypadá a co ji ovlivňuje.

V reflexi pak uděláme společný závěr, děti zkusí koncept představit vlastními slovy (co si tedy myslíme, že „motivace“ je), průvodce shrne nejdůležitější, co se nám může hodit v dalších setkáních, nebo dokonce otevřeme nové otázky, na které se můžeme podívat příště (nebo je probrat doma s rodiči po vlastní ose).

V některých setkáních zvládneme všechno, jindy se víc zaměříme na jedno nebo druhé. Hry jsou naším nástrojem, ale učení se děje díky záměru, prožitku a reflexi. Klíčem zůstavají otevřené výzvy, zábava a hledání vlastních odpovědí.

Další články

Zobrazit všechny